Co mě učí miminka

Kdybych měla definovat mateřství, bez zaváhání řeknu, že je to nejkrásnější a zároveň nejnáročnější období, které mě v životě potkalo.

Každým dnem sleduji, jak se naše holčičky stávají parťačkami. Jak je miminko stále větší a šikovnější, jak starší slečna vyrůstá z batolete v malou ochránkyni a pomocnici. Když večer usínám a z obou stran se ke mně holčičky tulí, často si říkám, jak jsem vděčná za to koncentrované štěstí, které můžeme zažívat. Tolik lásky a radosti!

Miminka ví

Pohled do očí čerstvě narozeného děťátka je něco fascinujícího. Jako by se v každém pohledu zračila moudrost věků, desítek (či stovek?) generací před námi. Copak si ti drobečci z minulosti nesou, co všechno si asi pamatují z doby před narozením?

Moje představa, že musíme cíleně miminka něco učit, vzala za své hned v prvních týdnech po narození první dcerky. To děti učí nás dospělé. Každý mrňousek je jedinečný, každý je svůj. A něhou a láskou ještě nikdo nikoho nerozmazlil.

Netlač řeku, teče sama

Mateřství mě zpomalilo a hodilo do zvláštního časoprostoru, ve kterém se dny často táhnou, zatímco roky letí jako splašené. Už v prvních měsících jsem si začala uvědomovat, že vývoj neuspěchám a jedinou cestou, jak tím vším klidně proplout, je přestat na sebe i miminko tlačit. Nevymýšlet si pro sebe zbytečné úkoly, které nejspíš stejně nezvládnu zrealizovat. Vnímat toho malého človíčka ve své jedinečnosti a dokonalosti. Přijmout dlouhá uspávání i probdělé noci, absenci vlastního prostoru a času.

Když přišlo přijetí, najednou jsem si tu pomalost začala užívat. Vždyť celé dny strávené mazlením miminka a dlouhé hodiny venku na procházkách, no kdo to má? Roční období začala plynout, občasné nepříjemné fáze vynahradily ty příjemné a vše začalo dávat smysl. Řeku nepřetlačím, nejlíp teče sama.

Své bitvy si vybírám

Překvapilo mě, do jaké míry rodičovství stojí na neustálém žonglování priorit. Není, prostě není možné mít vše tip ťop, když čas a mentální kapacita jsou věčně nedostatkovým zbožím a jednotlivé směry představ o ideální výchově si často úplně protiřečí. Žádný univerzální návod neexistuje a každá rodina si musí své fungování nastavit sama, zároveň se však tlak na pomyslnou dokonalost intenzivně valí ze všech stran.

Nejzákeřnější mi paradoxně nepřijdou ta velká rozhodnutí, ale stovky malých, co přichází během dne jedno za druhým. A tak občas nezbývá než přimhouřit oko a připustit si, že zrovna stojím před bitvou, kterou svádět nechci. Mávnu rukou a koukám se do rozzářených očí své milované holčičky, která mě zase něčím lišácky přelstila, a vím, že zásady jsou sice v teorii hezké, nicméně někdy je ráda na chvíli upozadím.

Drobečky radostí

Sebepéče maminek je takové věčně omílané klišé. Zajít si na nehty nebo ke kadeřnici, pravidelné cvičení, kafe s kamarádkami, rande s manželem... Jenže co když je logistika všedního dne tak náročná, že maximum, které chci zvládnout navíc, je jít o hodinu dřív spát?

A tak jsem začala malými krůčky. Špetka hezkého tady, špetka milého tam. Ráno se převlíct z pyžama a učesat se. Koupit si krásné šaty, ve kterých se mi bude dobře kojit, i kdyby jen na doma. Vychutnat si během ňuchání miminka zákusek. Zajít si na dobré kafe, i když jen do kelímku při drndání kočáru. Snažit se malými drobky opečovat sebe, abych mohla sama pečovat.

I deset minut se počítá 

Přiznám se, že mi stále chybí možnost připravit si čaj, uklidit pracovní místo, pustit dobrý playlist a nerušeně hodinu či dvě psát nebo něco tvořit. Možnost se do dané činnosti naplno ponořit a zažít flow - to, co byla před dětmi naprosto samozřejmá náplň dne. Ano, chybí mi práce.

První půlrok po narození první dcery jsem počítač snad ani neotevřela, na šicí stroj se vesele prášilo a pracovna zůstávala permanentně zavřená. Dny se smrskly na sice příjemný kolotoč, ale stále kolotoč, aby bylo miminko spokojené a domácnost fungovala. Chvíli trvalo, než mi došlo, jak moc tím ztrácím sama sebe.

Od té doby uteklo dost času. Stále se učím krást si malé chvilky pro sebe, ale už jsem v tom mnohem rafinovanější. Půlhodinka sem, deset minut tam, i když často s holkama za zády. Nejvíc mi pomohlo nečekat s projekty na ideální podmínky, které teď prostě nebudou, a taky mít vše nachystané po ruce, abych, když zrovna situace dovolí, nemusela nikam běžet, ale rovnou sáhla a dělala. Vědomě občas odsunu vyklízení myčky nebo hory prádla na druhou kolej a realizuji něco, co mě prostě jen baví. Myčka si zatím nestěžovala ani jednou, zato ta radost z tvoření je obrovská!

Závěrem

Začátky byly o dost jiné, než jsem čekala. Myslela jsem si, jak půjdu nejpozději po roce zpátky do práce, a roky přitom uběhly už tři, další minimálně dva mám před sebou a vracet se není kam. Přehodnotila jsem toho v životě tolik! Nebyla to samozřejmá cesta, ale novou životní etapu jsem nakonec přijala s pokorou. 

Život letí, děti rostou. Lacláčky, které jsem před chvílí kupovala naší první holčičce, už oblékám druhému miminku. Hodně mě překvapilo, že u druhého dítka je už vše tak nějak samozřejmé, přirozené a mnohem snazší. Jen možnost tohle celé prožívat vnímám jako obrovské privilegium. A tak se každým dnem učím, jak být holkám dobrou maminkou. Mám na to totiž ty nejlepší učitelky.

Děti jsou návykové! :)

s mladší princeznou

Zařazeno v rubrice:

Mateřství

Související články:

Novoroční očekávání
Závěrem šestinedělí
Jeseníky s miminkem