Svatba! Ten obrovský den v životě, od kterého má každý tolik očekávání. Dokázala jsem si představit svatbu úplně maličkou, v nejužším rodinném kruhu, v šatech z konfekce nebo vlastoruční výroby. Po dvou letech váhání jsme se ale nakonec rozhodli uspořádat větší svatbu na blízkém zámku a sezvat i širší příbuzenstvo a pár nejmilejších kamarádů s rodinami. Honosné prostory si tudíž žádaly patřičně reprezentativní svatebky.
Že šaty mých představ jen tak neseženu, bylo jasné od samého začátku. Dcerka měla mít v době svatby 10 měsíců a byla intenzivně kojená. Šaty jsem potřebovala v prvé řadě takové, abych se o ni pohodlně postarala, nakojila, poňuchala a uspala ji v nosítku.
Nikdy jsem netoužila po princeznovských šatech s obručemi, naopak se mi v hlavě pořád podsouvala myšlenka 50. let trochu šmrncnutých folkórem. Kolová sukně, bohatá spodnice, propínací živůtek? Prošla jsem snad celý internet, abych našla aspoň trochu podobné, ale nikde nic. Zvažovala jsem, zda si šaty sama neušít, nicméně příprav bylo i bez šití tolik! A tak jsem se vydala jedinou možnou zbývající cestou - na doporučení oslovila krejčovou v našem městě a začaly jsme tvořit společně. Z tvorby vytoužených svatebek se stal půlrok domlouvání, zkoušek a ladění, milá připomínka blížícího se podzimu.
Chtěla jsem samostatnou sukni a kabátek, obojí propojené páskem s mašlí. Důležité pro mě bylo, aby všechny tři kousky šlo nosit samostatně. Sukni si s jinak barevným topem dokážu představit na ples nebo do divadla, kabátek namísto sáčka klidně i do kanceláře.
Zatímco střih byl domluvený rychle, s materiálem jsme se potrápily. Zkoušela jsem v galanterii různé varianty krajek a matných saténů, ale pořád to nebylo ono. Nakonec jsem si domů objednala vzorky viskózových brokátů od českého výrobce Hedva a o pár dnů později i vlastní látku na šaty. Byla dražší, než jsem počítala, a měla jsem trochu obavy, jak si sedne se střihem, přeci jen brokát v dnešní době není úplně běžná volba, ale hned první pohled po vybalení mě přesvědčil, že mě intuice nasměrovala dobře.
Ta látka byla tak nádherná! Decentní, přesto nápaditá. Jemná krémová bílá, ve které se při bližším zkoumání zjevil vytkávaný vzor zlatých lístků. Hotové šaty na měnícím se světle tančily, pableskovaly a ožívaly. Do živůtku jsme zvolily bavlněnou podšívku, abychom z kvalitního brokátu dostaly maximum. Šaty byly na nošení úžasně pohodlné a díky přírodním materiálům jsem se v nich nepotila. Zpětně jsem moc ráda, že jsem si splnila sen a šla náročnější cestou šití na míru, protože mi šaty díky možnosti kdykoliv dcerku nakojit nejenže svatební den dost usnadnily, ale hlavně jsem se v nich celou dobu cítila jako hvězda. Byly prostě "moje".
K sukni jsem dokoupila spodnici a doplnila retro botky s kabelkou, které jsem už měla doma. Vintage fascinátor mi věnovala svědkyně a náušnice vytvořila má maminka. Svatba se konala v polovině října, a tak jsem chtěla delší rukávy, abych nemusela řešit žádný přehoz. Kabát, taktéž kolový a už před lety šitý na zakázku, jsem měla jen na cestu na zámek a zpátky domů. Protože jsme místo svatby vybrali mimo jiné kvůli docházkové vzdálenosti, vedl mě taťka na svatbu pěšky. Byl to moc pěkný moment, jak si těsně před obřadem vyčistit hlavu a užít si to uvědomění, že se právě vdávám. Moc šťastná nevěsta jsem byla.
Milým překvapením se pro mě stala svatební kytice a květinové výzdoby sálů. Holky z místního květinářství nám nachystaly nádherné květiny, přičemž jediné moje zadání bylo podzimní ladění se šípky. Většina kytiček navíc pocházela z jejich vlastních zahrad. Když jsem svoji svatební kytici poprvé uviděla, byla jsem nadšená, jak mě odhadly a jak kytice, trochu rozverná a opravdu výrazná, doplnila šaty. Teď nám dělá parádu v ložnici, nechala jsem si ji vylisovat a zarámovat.
Zábavnou historku máme se šatečkami mojí dcerky. Původně jsem pro ni měla koupené jednoduché krémové šaty, ale nakonec zbyl kus látky z mých svatebek, tak akorát na šaty bez rukávků. Ke zbytkům látky jsem se ale dostala až den či dva před svatbou, šití finišovala v noci... O olemování volánem se na střídačku postaraly má mamka a sestra v ráno svatby. Šije celá rodina! Jsem moc ráda, že jsme to nevzdaly, i když to bylo těsné. 😀
A jaká byla svatba? Víc než pohádková. V den D si nakonec vše pěkně sedlo. Vyšlo krásné počasí, všichni přijeli dobře naladění a načančaní, včetně mého jednadevadesátiletého dědečka, který na svatbě trsal jako zamlada. Obřad v zámecké prelatuře prosvětlené podzimním sluncem byl tak nádherný, že jsem dojetím ani nedýchala, hudebníci skvěle hráli, jídlo chutnalo. S programem ani tradicemi jsme to nepřeháněli, jen na novomanželský tanec jsme si střihli náš oblíbený valčík. Dcerka v náruči babiček a tetiček vydržela až do večera, zatímco starší děti měly na řádění nachystanou velkou hernu.
Lépe bychom to nenaplánovali! Symbolické propojení dvou rodin, na které se všichni dlouho těšili. Musím říct, že až na vlastní svatbě mi došlo, jak moc jsou tyhle přechodové rituály i v dnešní době potřeba a že svatba může vztah posunout o velký kus dál. Jsem moc vděčná nejen za svého skvělého muže a dcerku, ale i za naše podporující rodiny.
Tímto moc děkuji všem, kteří se na našem velkém dnu podíleli a udělali ho nezapomenutelným. Nejmilejší fotky s rodinou si musím nechat pro sebe, ale aspoň něco málo z našeho štěstí snad můžu nasdílet i sem. Vy, co už to máte za sebou, jak vzpomínáte na vaši svatbu?
Svatební dodavatelé:
dort: Kolping
Baru, moc ti to slušelo.
OdpovědětVymazat